Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 2541/25 zabýval případem, kdy vlastník pozemků, které jsou současně veřejným prostranstvím, požadoval po obci vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků širokou veřejností. Dřívější judikatura soudů totiž připustila poskytování kompenzace za omezení vlastnického práva k pozemku v důsledku jeho užívání jako veřejného prostranství. Ústavní soud (stejně jako předchozí soudní instance) však v uvedeném případě uzavřel, že byl-li předchozím vlastníkem dán souhlas (byť mlčky) s veřejným užíváním pozemků, nemůže se on (ani nový vlastník) domáhat náhrady či vydání bezdůvodného obohacení. „Bezdůvodné obohacení pojmově připadá v úvahu, pokud dochází k obohacení bez právního (resp. spravedlivého) důvodu. V posuzované věci však soudy dospěly k závěru, že právním důvodem k užívání byl souhlas právního předchůdce stěžovatele (vlastníka pozemků) ve spojení s naplněním dalších znaků veřejného prostranství.“