Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29. října 2020, č. j. 9 As 173/2020-32, navázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, v němž zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a to uplynutím dne 31. 12. 2020. Stěžovatelka – neuvolněná starostka malé obce – se u Nejvyššího správního soudu domáhala zrušení rozhodnutí o uložené pokutě za spáchání přestupku podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů, jehož se měla dopustit tím, že neučinila oznámení podle § 9, § 10 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 2 zákona o střetu zájmů v zákonem stanovené lhůtě.
Ústavní soud ve zmíněném nálezu dospěl k závěru, že automatické zpřístupňování oznámení veřejných funkcionářů je v rozporu s právem na informační sebeurčení, stěžovatelka v návaznosti na tento nález uváděla, že nebylo možné po ní vynucovat, aby splnila zákonnou povinnosti (v podobě podání oznámení), kterou by se tomuto porušení svých práv vystavila, a není možné ji za její nesplnění sankcionovat.
Stěžejním tématem rozsudku Nejvyššího správního soudu je tedy aplikace zmíněného nálezu v době do 31. 12. 2020. Podle Nejvyššího správního soudu bylo v rozporu s povahou správního trestání jako nástroje ultima ratio a požadavkem na splnění materiálního znaku přestupku, pokud krajský soud i po vyhlášení zmíněného nálezu Ústavního soudu zcela odhlédl od toho, že stěžovatelka byla trestána za nesplnění zákonné povinnosti, jejíž splnění by ve světle tohoto nálezu nutně vedlo k protiústavnímu zásahu do jejích práv. Z hlediska možnosti potrestat stěžovatelku za uvedený přestupek má tedy uvedený nález ten dopad, že je na její jednání nutno nadále pohlížet jako na protiprávní, ovšem v důsledku vyslovení protiústavnosti § 14b odst. 1 písm. c) není u jejího jednání splněna podmínka společenské škodlivosti a došlo tedy ke zrušení všech předchozích rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.